Můj život započal ne zrovna růžově, má matka po mém porodu umřela, takže si jí moc nepamatuji.
Ale hněv mého otce byl velký, ztratil milovanou ženu, kterou jsem zabila sotva několik hodin po svém prvním nádechu a spatření světa.
První dva týdny se o mě a mého staršího bratra Thomase, starala jedna ze starších vlkodlačic ve smečce, již po generace jsme žili pospolu asi 50 km za městem, kde byli naše domovi, měli jsem zde klid a nikdy nás nerušil, ale byli tu určité zákony určeny alfa vůdcem.
Když mi byl rok, otec si opět našel družku, Briana nás přijala jako vlastní děti, takže šlo vše hladce. Jako každé dítě svého věku jsem toužila po pozornosti svých rodičů, ale otec o mě nejevil žádný zájem stejně tak i částečně bratr se snažil napodobovat otcovo chovaní a ignorovat mě, ale instinkty byli zřejmě silnější.
Nikdy nedovolil, aby se mi něco stalo. Nechce si přiznat, že je starší, starostliví bratr, který je velice starostliví.
..O několik let později..
Když se narodil Werin bylo mi asi přibližně 7 let, ani za tu bodu se nic nezměnilo možná jen to, že jsem bývala pak škádlená z obou stran, je těžké vyrůstat s dvěma bratry, i když jsem byla dívka neměla jsem žádné výhody, Brian nás totiž všechny brala stejně, ale za to nám dávala vše, co jsme potřebovali.
Atmosféra mezi mnou a otcem začínala pomalu ustupovat a občas mi věnoval trochu svého času, přišel mi otevřenější a uvolněnější nejspíše to bylo, kvůli velkým změnám v jeho životě a bolestivé rány se uzavřeli.
Všechny krásy mého života vymizeli v mých 10 letech, začala jsem si toho všímat, jak si mě především mužští členové smečky začali prohlížet, což mě velice znepokojovalo a proto jsem radši trávila času u svého strýce, kde jsem se učila novým věcem jako třeba, poznávat bylinky, stopy zvěře, boji a jiné dovednosti dost mě to bavilo, byly to jedny z chvílí, na které ráda vzpomínám.
Jednoho dnes jsem se strýce narovinu optala „Proč se všichni začali chovat tak podivně, dřív se mnou mluvili normálně a nezírali na mě..“ odmlčela jsem, jelikož se na jeho tváři objevil pobavený úsměv „Jsi tak nevinná milá Tris, jako bývala tvá matka. Rád ti zodpovím na tvé otázky, ale musí to být naše tajemství“ mrknul, přičemž se zaculil. Ovšem jsem kývla a poposunula jsem se na židli do předu „Jistě sis, již všimla, že zde není mnoho žen, je to tím, že tuhle proměnu ve vlkodlaka většinou podstupují muži, když se objeví žena je to pro ně vzácnost, proto vyčkávají, zda se někdy proměníš. Pokud ano, jako každá dívka zde pak za výběru podstoupíš rituál obrození měsíce(rituál měsíce, označení pro svatební rituál)“ pověděl poklidně.
Jeho slova se mi zdála prapodivné, ale věděla jsem, že kdy budu chtít vědět víc, tak se to ani nedovím, nejsem ještě členem smečky, jen mládě v jejích očích.
Ale toho večera, byl ke mně strýc poprvé neupřímný za ta léta. Bolelo ho mi říci, že nebudu moct si zvolit, kudy můj život povede, tady nezáleželo na mém rozhodnutí, ale na rozhodnuté mého otce. Byla jsem jeho, měl mě v hrsti jako ptáčky v kleci. Tady měli práva muži nikoliv, my ženy, jen málo, žen získali počemž prahly.
.. O 5 let později..
Bylo mi patnáct let, má první přeměna se stala 25.11 když jsem byla s bratry v lese a měli jsme za úkol nasbírat dříví a nejmladší Werin, najit nějaké houby, jako obvykle jsme ráda škádlila své bratra Thomase. „Už ti je 21 a pořád sis někoho nenašel, ty jsi mi to ale suchar“ zašklebila jsem se, hodil po mě kus dříví, ale já jsem se mu obratně vyhnula a zatlemila jsem se, bohužel mě praštila větev a Thom se hlasitě rozesmál „Dávej pozor pako, vidíš není radno mě provokovat, jak jsem ti již nespočetněkrát řekl, nejsme domácí typ“ odpověděl mi, jako vždy dost zostra.
Ovšem, že jsem se urazila a nafoukly se mi tváře jako bublině, která má každou chvíli prasknout.
Když jsem se zohýbala pro větvičku, co si na mě káplo.
Bylo to temné a husté,jako krev,která to skutečně byla, než jsme stihla postřehnout, co si mě svalilo na zem velkou silou, mohla jsem pěstmi bušit, jak jsem chtěla, ale nedokázala jsem zachovat klidnou hlavu, dokud osoba nezasyčela v ten okamžik jsme poprvé spatřila upíří tvář prahnoucí po krvi.
Zavalilo mě horko, jakmile se upír chtěl zakousnout do mého hrdla, pocítila jsem, že je něco jinak, že mé tělo je jiné, přičemž upír zděšením odskočil, vše se sběhlo tak rychle.
Objevil se přede mnou o něco mohutnější šedý vlk, kterému po spodní čelisti mu stékala krev, onoho upíra, co ležel bezvládně na zemi.
Z transu mě vytrhl známý hlas *Ted se uklidni sestřičko, všechno je pořádku, vím, že je to děsivé. Taky jsem se poprvé bál, když jsem se změnil ve vlka, teď zhluboka dýchej a mysli na to, jak se chceš proměnit zpět dobře?* pomalu jsem přikývla poslechla jeho radu a proměnila jsem se zpět, pak jsem posbírali dříví a šli domů.
Přeměnu jsem si osvojila poměrně rychle, stejně jako některé členy smečky. Cítila jsem se konečně sama sebou, a že někam patřím, ale něco uvnitř křičelo, uteč a já to ignorovala.
Jednoho si mě otec odvedl stranou od ostatních a sdělil mi „Dohodl jsem se s otcem Daniela, že až ti bude 18 vezmeš si ho. Je ti to jasný? Takže žádné hlouposti Tris“ pověděl mi přísným hlasem, se sklopením pohledem jsem přikývla, že rozumím. Nic jiného mi nezbývalo, s ubrečeným obličejem, jsem běžela dom, kde jsem našla útočiště v náruči Briany, která mě utěšoval snažila mě přesvědčit, že to není zlé.
Nic jsem proti Danielovi neměla,ale cítila jsme odpor, i když je krásny, chytrý a silný, ale taky byl krutý a bezcitný.
Když jsem naposledy byla osamotě s Danielem, znásilnil mě. Jediné, co mi k tomu otec řekl, že je to má chyba, že jsem se nechala.
Jako tělo bezduše jsem chodila dobré dva týdny, dokud mi Birana neřekla dost, že tak to se na mě dívat dál nemůže, mám se prý vzchopit a zesílit, že se nemám nechat jen ta zlomit.
Měla pravdu, mohla jsem se krčit v koutě nebo něco dělat, sice tím nezabráním sňatku s Danielem, ale budu se mu moct bránit a nebude si moct se mnou dělat, co chce.
V dnem mých 18 narozenin se to mělo stát, měla jsem být družkou Daniela. Ten večer mě Bri oblékala do lehkých šatu a na tělo mi rudou barvou a tenkým štětcem kreslila složité ornamenty, které byli umístnění na nohou, rukou a obličeji. A ke konci mi sepnula vlasy do jednoduchého drdolu, chvíli si mě tiše prohlížel a já se jí nervózně optala „Děje se snad něco?“ zmateně jsem na ní pohlížela, ona jen zavrtěla hlavou a zvolala „Jsi překrásná, usměj se a bude to dokonalé dobře? Neboj se.“ Šeptla a pohladila mě po rameni.
Když jsme došly na okraj lesa, čekala tam již celá smečka, Daniel byl již na mýtině, na kterou mě každý den otec nutil učit se cestu nazpaměť.
Začali tiše zpívat a já se bosa v lehkých šatech vydával směrem k mýtině, každým krokem jsem se blížila a já se bála. Seděl tam tiše a jeho úchvatná tvář se rozhlížela nedočkavě kolem, kdy mě jeho dravé oči spatří, usmál se.
Došla jsem poslušně k němu, byl mohutnější, než jsem si pamatovala. Každičký jeho sval byl napjatý, když ke mně přistoupil lehce ke mně, sklopil pohled.
Pak mi lehce stáhl vlasy, jenž byli svázané gumičkou, ale jeho ruka pokračoval dál po ramínku jež mi kouzlo z ramene a já cítila čím dál větší odpor k němu, teď to vypadalo tak nevině a křehce až jsem skoro nechala obalamutit, ale jeho oči hovořili za vše, vezme si mě buď násilím nebo se mu podvolím a já už nechtěla dopustit ani jedno, ucukla jsem a udělala jsem krok zpět.
To se mu nelíbilo, zamračil se, když po mě chtěl šáhnout znovu, to jsem se proměnila a povalila jsem ho na zem. Využila jsem okamžiku překvapení a rychle jsem běžel směrem k silnici, kde mě čekal nečekaný host, můj strýc Alucard „Věděl jsem, že se to stane tak pojď“pověděl mi a nastoupil do auta, proměnila jsem se a naskočila jsem za ním do auta.
Hrobové mlčení po čas cesty jsem prolomila, když už nás neobklopovali lesy „Proč to vlastně děláš?“ optala jsem se ho nedůvěřivě, čímž jsme i od něj vysloužila úsměv „Slíbil jsem to tvé matce, věděla, že se jí narodí holčička, proto mi řekla, že když budeš chtít žít jinak mám ti pomoci. Tvá matka byla opravdu milá žena, která vás všechny milovala a myslím, že bys tohle měla mít“ řekl a přepážky vytáhl fotku, kde byl její otec, matka a Thomas.“ Pousmála jsem se „Děkuji.. Prosím, řekni pak Brianě a bratrům, že mě to mrzí, ale nechci žít tak to“ šeptnu, můj hlas byl zlomený.
Pokývl hlavou a ukázal dozadu, kde byla voda, ručník a čisté oblečení, omyla jsem ze sebe barvu a převlékla se.
Nevím jak dlouho jsme jeli, ale když jsme konečně byli namístě řekl „V tom batohu máš všechno potřebné i telefon, volej mi jen, kdy to bude opravdu nutné dobře?“ optal se mě a já jen pokývla.
Asi dva roky jsem pak přebývala u rodiny mé matky, za tu dobu tam jsem se dost změnila, říká se, že vlk nepřežije bez smečky, ale já přežila. Čímž jsem se úplně odsekla kontaktů ze svou rodinou. Tak jsem pak přestěhoval do záhadného města, kde jsem opravdu mohla začít znovu a kde jsem taky dostudovala. A zde začíná nové kapitoly mého života…
