„Ne v žádném případě! Ona nikam nepůjde!“ protestovala matka proti slovům otce. Malá hnědovlasá dívenka s modrými kukadly je sledovala zpoza rohu chodby. Cítila, že to tentokrát není obyčejná hádka, která se jindy mezi nimi rozpoutávala. Tahle hádka byla v něčem silnější a bylo to cítit i ve vzduchu okolo. Dívence se pomalu oči leskly slzami.
„Ale jo, Angelo! V žádném případě tu už nezůstane s tebou.“ zavrčel dost zuřivě a nelidsky na matku otec.
„To nemůžeš… Jeffe.“ hlesla už bezmocně matka – Angela.
Dívenka držela všechna vzlykání v sobě a pouze mlčky se slzami, které jí stékaly po tváři, je oba sledovala. Cítila se dost raněně, protože oba své rodiče měla hodně ráda a nedokázala si představit, že by jednoho z nich ztratila.
„Ale mohu a ty to moc dobře víš.“ odsekl jí Jeff a rozešel se k malé dívence, jako by o ní celou dobu věděl, taky že jo. Cítil její pach.
„Počkej, Jeffe!“ křikla ještě na něho se slzami Angela. Otočil se a pohlédl jí zpříma do očí, oan pohled sklopila. „Prosím, dej jí tedy radši do kláštera. Je nebezpečné, aby se pohybovala ve stejné společnosti, jako ty, když je tak malá a bezbranná… Navíc tam jí aspoň víra uchrání. “ dodala šeptem a stále pohled upírala do země.
„Dělám to pro dobro, Skye a myslím, že klášter není vhodné místo pro holku, které je 6let a každou chvíli se může neovladatelně přeměňovat.“ řekl klidně, ale dost chladně na Angelu. Nic už nenamítla.
Jeff popadl malou dívku do náruče a nesl jí pryč, jen že dívence se to nelíbilo, tak že se dala do pláče a snažila se vzepřít.
„Já chci být s maminkou!“ protestovala s pláčem a snažila se dostat z pevného sevření Jeffa.
„Ššš. Neboj, vše bude v pořádku.“ konejšil jí Jeff, ale vůbec to nezabíralo spíše naopak, protože se dívenka v jeho náruči ještě víc rozplakala.
Ještě téhož dne našel vhodný klášter, přestože Angela řekl, že jí do kláštera nedá, tak chtěl, jen nechtěl, aby to Angela věděla. Dívenka mu za tu dobu usnula, tak že jí v klidu mohl odnést a ponechat jí tam výchově, která jí jako jedinou mohla zachránit od zlé předtuchy, že jí jednoho dne zlo lapí. Svěřil jí tam dvěma milým mladým jeptiškám, který mu dali věrný slib, že se o ní dobře postarají a vychovají z ní ženu s dobrou mravní výchovou.
Po 10 letech:
Místo toho, abych vnímala hodinu tance, tak jsem se dívala z okna s doufáním, že jednoho dne se mi povede utéct, i když pravdou bylo, že mě tu střežili, jak nejdražší klenot, což se mi vůbec nelíbilo. Nelíbilo se mi ani to, co ze mě chtějí vychovat, sice to bylo už od prvních dnů marné, ale to těžko vysvětlíte někomu, kdo prý dal vašemu otci slib, že vás vychová, jak nejlíp umí. Už jsem si ani nepamatovala, jak otec vypadal a asi jsem si ani nechtěla vzpomenout. Kdyby mu na mě, tak moc záleželo, tak by mě tu nenechal a rozhodně by mi k mým patnáctinám neposlal kovový křížek. Byl pěkný, ale nechtěla jsem ho nosit na sobě, proto jsem si ho dávala do kapes, abych si vždy připomněla, proč svého otce nevidím a co je to za člověka.
„Slečno O’Neilová!“ okřikl mě ženský hlas. Zmateně jsem se od okna tím směrem podívala.
„Copak byste neměla na taneční hodinu chodit v šatech a ne v jezdeckém oblečení? A moc dobře víte, že ani po této budově byste se v takovém oblečení neměla pohybovat.“ pokárala mě a dívala se na mě dost naštvaně. Myslela jsem si, že ten vztek si už dávno vylila, když mě seřvala, co jsem dělala za posvátnou hranicí budovy. Vůbec mě to tu nebavilo.
Podívala jsem se jí zpříma do očí a čekala, jestli uhne pohledem. Jednoduché pravidlo, které jsem se naučila sama, když uhne, tak se mě bojí a nemá nade mnou větší sílu, když neuhne, tak je dost rozčílená na to, aby se mi podvolila. Nechtěla uhnout, ale já to zas nechtěla vzdát. Uhnula.
„Dokážu se o sebe postarat, sama jste mě přeci učila samostatnosti.“ řekla jsem jí trochu drze, protože jsem neměla náladu ještě zůstávat na téhle pitomé hodině.
„Slečno O’Neilová, pokud takhle budete pokračovat, budu nucena vás vyhodit.“ řekla přísně nejvyšší, která k nám došla, když to asi slyšela, tak jí to nedalo. Dlouze jsem se ušklíbla, prostě další, co mi hodlala mluvit do mého života.
„Tak to klidně udělejte.“ řekla jsem s menším tichým uchechtnutím, pokud to bylo tak snadné, tak proč to nenabídla už dříve? Snažila bych se být horší už dávno.
„S radostí, slečno O’Neilová. Právě sem totiž přijel váš otec a chce vás vidět a také by moc rád věděl, jak se vám vede, tak že bych vám byla vděčná, kdybyste mě následovala.“ oznámila mi chladně, jako by mě hodlala každou chvíli zabít. Nic jsem nenamítala a nehlučně se vydala za ní.
Nedokázala jsem pochopit, proč se o mě najednou otec, tak zajímá, před deseti lety mu bylo jedno, v co vyrostu a jestli to tady přežiju a teď chtěl vědět, jak se mám? Myslím, že to bude dost drsná konverzace.
Na konci té dlouhé a nudné chodby, kterou jsem opravdu šla už po několikáté za svůj život, počkat já sem tudy vlastně chodila každý den, protože jsem vždy něco provedla a to mě neminulo ani na mé narozky, stál muž. No co, tak jsem sem propašovala pár petard a jednoho kluka, co celkem ušel a měla jsem narozeniny, tak nemuseli být hned na mě tak hnusné.
Ale pojďme vyřešit muže, co tam stál. Neměl vrásky a typovala bych ho tak na dobrých 25let, což by znamenalo, že by mě musel mít hodně dřív, ale to nebylo možné. Snažila jsem si vybavit, co mi psal v posledním dopise, když mi vysvětloval, co vlastně jsem. Aha, jistě… on byl nesmrtelný a já za pár let budu taky, což bude smutný, až nebudu stárnout, i když upřímně nikdy jsem si sebe nedokázala představit, jako starou babičku v houpacím křesle.
Při té myšlence jsem se ušklíbla.
„Děje se něco, Skye?“ optal se mě muž, tedy můj velice mladý otec.
Zakroutila jsem hlavou. Nejvyšší na něho pohlédla znechuceně, asi měla moc ráda jeptiškovský styl oblékání, takže otcův skoro zabijácký oblek se jí moc nelíbil anebo žila ještě stále v době, kdy ženy byly služky v šatech a pánové gentlemani. Někdo by jí měl říct, že taková doba už není. Její pohled pak padl na mě a sjela mě stejně zkoumavým pohledem. Nepochopila jsem, co hledá.
„Je vidět, že styl oblékání má po vás a ne po Angele.“ řekla znechuceně a nadřazeně.
„Tak s dcerami je to dost těžké.“ řekl s nevinným úsměvem otec a přísahala bych, že jí jeho úsměv okouzlil. Možná proto se tvářila, že ho nesnáší, přeci jen to byla stále jeptiška, co nesměla mít chlapa.
„Myslím, že naše snahy o výchovu byly, co největší, ale z jadérka od jablka nikdy nebude hruška.“ oznámila mu chladně a furt tak nepřirozeně rovně stála, jako by potřebovala být vyšší, než můj otec. Pravdou bylo, že by musela být o dvě hlavy větší, než byla, už i takhle oproti mě byla nižší.
„Omlouvám se za všechny problémy, které jsem vám tímto způsobil.“ omluvil se otec. Nemluvila jsem, protože pro mě byl cizí a já se s cizíma moc do řeči nedávala a navíc jsem stále vůči němu měla vztek za to, že mě strčil do kláštera.
„Hlavně si jí už odveďte.“ zamručela na něho nevrle.
Otec přitakal a vzal si od ní kufr, který držela. Asi bych se nehnula, kdyby mě nechytil za předloktí a netáhl mě pryč odtamtud. Nepromluvil celou cestu, co jsme šli a pak jeli vlakem. Netušila jsem kam, ale doufala, že si zas nevymyslel nějakou blbost. Nemluvila jsem s ním, on si to nezasloužil.
„Skye?“ řekl něžně a mile. Ignorovala jsem ho. „Prosím poslouchej mě. Vím, že pro tebe bylo moc těžké zůstat sama v klášteře, ale musel jsem to tak udělat.“ řekl omluvně.
„A to jako proč?“ odsekla jsem naštvaně.
„Byla jsi moc malá a tvá matka…“ zamyslel se nad tím, co říct. „…neschopná se o tebe postarat a já byl neustále v práci, do které bych tě nemohl vzít, ale myslím si, že už máš teď na to věk.“
Ušklíbla jsem se a zpříma se mu podívala do očí. Ještě se uvidí, kdo tu bude kdo koho poslouchat. Neuhýbal a jeho duhovky nabrali krvavou barvu a nahradili jeho oříškové oči. Rychle jsem sklopila pohled a cítila, jak mi nebezpečně rychle buší srdce, jako bych byla já tou lovnou zvěří.
„Tohle už příště nezkoušej.“ zavrčel a stočil pohled z okna. „Tam ti to možná prošlo, ale já takové ústupky dělat nebudu, buď to mě budeš respektovat a poslouchat, nebo zažiješ ještě něco horšího než výprask.“ dodal v klidu a ještě s úsměvem, jako bychom se bavili o něčem normálním, asi tak chtěl působit na lidi kolem, ale mě to celkem dost slušně vyděsilo.
„Buď hodnou holčičkou, Skye.“ řekl mile a s úsměvem, ale za touhle větou se skrývala výhružka.
Celou cestu jsme pak oba mlčeli a hleděli si jen svých myšlenek. Jediný nad čím jsem v tu chvíli přemýšlela, bylo to, jak bych mohla utéct. Žádný nápad však nepřicházel v úvahu, proto jsem musela vystoupit, přesto mě i tak chytil zas radši za paži a někam mě vedl. Radši jsem nechtěla vědět, co je jeho práce a kam mě táhne, ale očividně mé přání nemohlo být vyslyšeno. Dotáhl mě do temné budovy, která se ztrácela mezi ostatními normálními domy a byla pomalovaná nějakými čmáranicemi. Vypadalo to rozhodně zchátrale, ale jakmile jsme vešli dovnitř, tak jsem skoro nedokázala popadnout dech. Bylo tam tolik hluku od toho, jak se tam lidé bavili, že jsem nedokázala zachytit ani jeden z rozhovorů, abych se pobavila…
Být Lovkyní? Ani za nic!
Za nějakých pár roků jsem se naučila být správnou a tvrdou lovkyní špatných nadpřirozených, tak že jsem to brala něco, jako nucená super hrdinka, protože mě otec donutil, když jsem se díky jeho pomocí dostala z kláštera. Přes všechny dny, kdy se mi opuštěnost kláštera pak snažil vynahradit, jsem ho stále nesnášela. Tohle nebyl jeden z mých prvních pokusů o útěk z druhého vězení ve svém životě, proto jsem si dávala už větší pozor, jenže i přesto se spustil alarm, který hlásal, že zase někdo zdrhnul, ovšem všichni už moc dobře věděli, že jsem to já. Ani tahle cesta nebyla cestou, po které bych chtěla jít ve svém životě. Neměla jsem ráda týmové lovení a rozhodně tady by mě nenechali jít samotnou. Věděla jsem, že by mě za chvíli jediný vlkodlak z lovecké party vyčmuchala, tak jsem se proměnila ve vlčici, rozhodně dost podivného zbarvení a lehla si přímo do bláta, ve kterém jsem se ještě vyválela.Slyšela jsem několikrát, jak se dost dobrých několik metrů někdo hnul kolem, ale také jsem slyšela, jak nevrle nadávají a řvou na sebe. Asi mě toho tolik neměli učit, pokud mě chtěli ještě někdy najít. Čekala jsem tam trpělivě dlouho, dokud všechno kolem neutichlo. Tiše jsem se vyplížila se svého skrytu. Nasála jsem pachy, ale nikde nikdo. Tiše jsem ve vlčí podobě vyrazila z lesa ven a šla v klidu. Konečně se mi povedlo utéct. Nikdo se už ani starat nebude, když mi je 20let, ale nelíbilo se mi, jak moc mě hledali. Očividně mě potřebovali na něco využít…tak teď měli holt smůlu, protože vlčice jim unikala.Ozval se několikrát za sebou výstřel a zakňučení vlka. Ten vlkodlak to rozhodně nebyl, tohle mi bylo velice povědomé kňučení. Zůstala jsem stát a ohlédla se tím směrem. Byl to otec. Nesnášela jsem ho to sice pravda, ale přiznejme si to, hodně děcek nesnáší své rodiče, ale bez nich by nemohli žít. Vypadalo to, že šance, že by mě nechali žít, už není. Rychle jsem pelášila pryč, co mé packy mohli a už jsem se ani jednou nezastavila. Chtěla jsem přežít a být volná, tak že nezbývalo mi, než celý den běžet. Pak jsem se si našla nějaký dobrý oblečení, sice jsem ho ukradla, ale nehnali se za takovým stvořením, jako jsem byla já, proto jsem se pak mohla v klidu proměnit zpět do lidské podoby. Přespala jsem v místním hotelu a dalšího dne vyrazila na cestu, která mě dostala ještě dál. Tak rok jsem bez myšlenkovitě jezdila, kam mě buď to něco odneslo anebo mé nohy donesly, ale po tom roce jsem dostala už chuť se usadit, což jsem taky udělala a zároveň se stala nejznámějším nájemný vrahem na nadpřirozené (mou nabídku spíše brali lovci a nebo nějací pubertální blbečci, který mě jen chtěli vidět, ale pak už ani nezaplatili a ani nic nechtěli.)
