Louisa zpočátku života byla rodiči milována, dokud se jim nenarodila trojčata… To se již vyskytl problém a já začala být dost odstrkována a psychika upadala a uvadala......
Cokoliv bylo doma špatně, mohla jsem za to já, začala jsem být považována za černou ovci rodiny. Jednou jsem skončila na psychiatrii po tom, co jsem se pokusila o sebevraždu, ale teď už jsem se srovnala, tedy vlastně, už mě znovu depky provází, ale dokázala jsem se s tím vypořádat. Docházím do nové školy, dřív jsem byla ve škole dívčí, kde se to alespoň dalo vydržet a v blízkosti byli koně, ale tady nic není, žádný kroužek, který by mě bavil, proto jsem do školy chodila s odporem a často s knihou…
Psal se rok…sakra, kdy že to bylo? No, myslím, že to není zase tak důležité. Zkrátka v ten den probíhalo moje normální školní vyučování a jako obvykle se to protáhlo až do šesti hodin večerního času. Ihned po zazvonění jsem chtěla vyběhnout ze třídy, ale místní klub bárbí naší třídy mi zastoupil cestu.
,,Kam tak pospícháš? Nezapomeň, že sis neodpykala pomstu,“ ušklíbly se všechny tři. Učitel již dávno odešel a většina se teď shlukla kolem nás.
,,Nechte mě bejt!“ Odstrčila jsem jednu z holek prudce, až hnedle spadla, ale to jsem neměla dělat. Když jsem chtěla běžet ke dveřím, podkoply mi nohy a jedna mě nakopla do žeber a na hlavu vyždímala houbu.
Rozkašlala jsem a kolem mě se ozýval krutý smích. Do očí se mi nahrnuly slzy vzteku a já prudce vstala a odrazila je, konečně se mi povedlo pláchnout. Utřela jsem si slzu a všimla si krve, která mi tekla z nosu, jak jsem sletěla a flákla se do nosu. Ovšem nebyl to jediný proužek krve. Proletěla jsem šatnou, vzala boty, všechny učebnice a rozhodla se, že těch pět kilometrů zvládnu pěšky a busem nepojedu. Vzala jsem to cestou k lesu a promnula si spánek. Na konečných článcích prstů se objevila krev. Zasakrovala jsem a vytáhla z tašky kapesníčky. Utřela jsem čelo a kapesník si vrátila do tašky zpět. Lesem byla cesta domu krátká, ale nepospíchala jsem, ve škole problémy, doma problémy, co z toho mám. Většinou jsem pobývala u koní, v knihách a poslouchala písničky. Ikdyž počkat, ani ty koně vlastně v životě již nemám. Před rokem jsme se přestěhovali a mně zbývají knihy a muzika. Vzdychla jsem a šla dál po cestě, která mě měla zavést tam, kam se mi nyní nechtělo. Loudala jsem se, moc jsem se loudala, ikdyž mě sžíral pocit, že mě někdo sleduje. Ohlídla jsem se, nic tam nebylo. Zhluboka jsem polkla. Hodila jsem si do uší sluchátka, kapucu na hlavu a šla s rukama v kapsách. Odkopla jsem kamínek a šla dál. Byla jsem znechucená celým okolním světem. Odkopla jsem z cesty další kámen a najednou narazila do postavy před sebou.
,,Promiňte, já nerada…“ Vzhlédla jsem k postavě a zarazila se, viděla jsem záření očí, co to sakra je…
Uhnula jsem před rukou, která v rychlosti po mně vystřelila. Nasadila jsem útěkové tempo a snažila se utéct, nikdy se mi nestalo, abych tu potkala takového úchyláka… Třeba to byl jen jeden z těch, co si přilepšovali píchnutím nějaké drogy, vypadal tak, když se na mě díval a odporně vystrčil jazyk. Něco mě srazilo k zemi. Vykřikla jsem. Něčí ruce se mi sápaly až ke krku, sundaly moji kapuci a já viděla onoho člověka, jak se se škodolibým úsměvem blíží ústy k mému krku. Viděla jsem najednou ty jeho tesáky a v tu chvíli by se ve mně člověk krve nedořezal… byla jsem v blízkosti upíra… bude po mně, ikdyž konečně…
Představila jsem si, že jsem v ráji, všude bylo bílo a dle mě bych za chvilku měla vidět zelené louky, pasoucí se jednorožce a hezčí život, ale nic z toho tu nebylo… Byla jsem na posteli, vedlo do mě pár hadiček a u postele stála nějaká žena. Promžourla jsem oči a podívala se na ni. Chtěla jsem promluvit, ale měla jsem cosi na ústech, ale líp se mi s tím dýchalo. Zakroutila jsem se, ale měla jsem hnedle omezený pohyb a to díky popruhům přes nohy. Žena se na mě podívala.
,,Konečně jste se probudila slečno, před měsícem vás našla parta mladíků, jak ležíte bezvládně na zemi. Co se vám stalo?“ Podívala se sestřička na mě starostlivě a sáhla mi na čelo, ruku a vytáhla teploměr a stáhla mi dolů masku.
Odkašlala jsem si.
,,Já nevím..“ Vyloudila jsem ze sebe tato slova sotva slyšitelně a rozkašlala se více.
Chudák holka Zaslechla jsem hlas, ale nevšímala si ho a přijala sklenici vody, kterou mi žena nabídla. Vypadá tak křehce, asi jí donesu jídlo Kdo to sakra mluvil? Rozhlédla jsem se po pokoji, nikde nic, jen ta žena u postele, co ještě nyní stihla stisknout tlačítko.
,,Nemáte hlad?“ podívala se na mě… ale vždyť ta slova před chvilkou byla o jídle..
,,Trochu,“ pousmála jsem se, bylo mi jasné, že jsem ten měsíc, jak ta ženská říkala, byla v kómatu a nějak do mě jídlo museli vpravit, ale nyní jsem tu žádnou hadičku s výživou neviděla.
Sestřička v bílo modrém obleku odešla a po ní přišla parta lidí v bílých hávech a začali kolem mě něco zkoumat, dávali mi nesmyslné otázky, ale co mě udivovalo nejvíce, slyšela jsem stále nějaké hlasy, že bych měla halucinace? Po chvilce jsem zase nic a nikoho nevnímala, ale něco zvláštního tu bylo, něco jako by do mě vstupovalo, sice jsem zase začala usínat, byl ve mně menší plamínek živosti. Usnula jsem, ale tentokrát ne na měsíc. Probudila mě po dvou hodinách sestra, přinesla něco k jídlu, achjo, nemocniční kaše.
,,Je tu vaše rodina,“ pousmála se na mě a než je stačila vpustit dovnitř, vtrhl dovnitř otec s matkou a trojčaty.
Ta teda vypadá, doufám, že zase bude doma co nejdříve, abychom nemuseli za ni uklízet Zdálo se mi to, nebo jsem slyšela matku mluvit? Ale vždyť neotevírala ani ústa. Po dvou hodinové návštěvě doktoři ujistili rodiče, že mě za měsíc pustí, dle toho, jak dopadnou testy. Cítila jsem se divně. Ti doktoři jsou padlí na hlavu, mohl by mi někdo konečně donést něco k pití. Zahleděla jsem se na ženu přede mnou, co ustlávala postel, asi ji připravovala někomu dalšímu. Zadívala se na mě a odešla, jenže po chvilce přišla, usmála se a podala mi skleničku s vodou.
,,Děkuji,“ ušklíbla jsem se.
Kdyby se alespoň uměla chovat. Tato věta mě udivila, nikdo tu zase nebyl, sestřička se dívala na mě. Jdi pryč, nekoukej se tak na mě. Pozdvihla jsem obočí a pro sebe si to jen řekla. Sestřička odešla, nic neřekla, jen tak beze slova odešla a už se na mě ani nepodívala. Ničemu jsem to nepřisuzovala a usnula. Každé ráno při vizitách a pak během odpoledne, kdy do mého pokoje přicházeli lidé, jsem zaznamenávala, že sílím. Naproti mé posteli ležel v posteli nějaký mladý mladík. Nelíbilo se mi, že jsem já, ženského pohlaví, v jedné místnosti s mužem. Často jsem slýchala hlas – Až budu moci, půjdu za ní – nevím, děsně mě to vždy rozhodí, jen když to slyším. Ale co je hlavní, pomalu se mi vrací paměť na ten večer před několika dny.
Šla jsem ze školy, spíše utíkala a v lese jsem potkala jeho… Tesáky už měl připravené na svoji oběť a věděl, že já s tím nic neudělám. Však on chce jen moji krev, na tom přeci není nic divného.
A pak černo, zase nic dál. Ale já věřím tomu, že se dozvím, co se dělo. Moje paměť se po kousíčkách dávala dohromady. Zahleděla jsem se na mladíka, co byl v posteli a vypadal dost zesláble, já však měla celkem dost sil a natáhla se pro vodu a napila se. Co to se mnou sakra je, hnedle se nemohu hýbat a to mi lékaři diagnostikovali jen pár zlomených žeber a naraženou pánev a zlomenou nohu. Mladík si vzdychl a já už pomalu začínala tušit… Potřebuji si to ověřit, ale jak? A hlavně co, nechtěla jsem o tom mluvit, ale určitě někde bude nějaká literatura, nějaká legenda musí být. Byla jsem ráda za mobil, proto jsem se pokusila něco najít, cokoliv, co by mi pomohlo, jenže nic se nestalo. Zkoušela jsem zadat cokoliv, co souviselo s... upíry.
,,Tak slečno Fey, jsou tu vaši rodiče, jdete domu.“ Do pokoje vešla jedna ze sestřiček, kterou jsem moc neznala.
Konečně se jí zbavíme, od doby co tu je, všichni, co byli s ní na pokoji, hnedle zemřeli. Jen jsem se po ní podívala a pocítila zvláštní brnění dásní, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Sestřička si promnula místo na spánku a odpojila mi kapačky. Odešla a já se ještě v ten den vrátila domů. Zamkla jsem se toho večera v pokoji a přemýšlela o tom, co se za posledních několik dní stalo. Když jsem usínala, netušila jsem, že mi ten sen změní život…
Sotva jsem dýchala, upír si pochutnával na moji krvi, až se maličko zarazil.
,,Víš co? Nechám tě žít, ale ne tak obyčejně jako doposud, staneš se nositelkou upíří krve, krve psychických upírů…“ Slastně zabručel a znovu se napil mé krve a já pomalu slábla.
,,Najdi město Antagor, pokud budeš muset opustit svůj rodný kraj…“ Upír se odmlčel a již mu z očí zmizelo ctižádostictví. Svítilu mu, ba přímo zářily zlatě.
,,Staneš se upírem, který bude mít neskutečně kvalitní schopnosti,“ upír se přestal dotýkat mého těla a poodstoupil. Pronesl ještě pár slov, ta slova… ,,Budeš umět se zneviditelnit a žádný z přírodních elementů tě nezabije. Jen si dej bacha, aby ti někdo neutrhl hlavu a neprobodl srdce. Pokud budeš potřebovat velké množství síly, potřebuješ krev. Jinak ti stačí energie smrtelníků i nesmrtelných.“ Zadíval se mi do očí, potutelně se usmál.
,,Vítej mezi upíry, dej si pozor na zrcadla, na více schopností a tvé slabiny si musíš přijít časem sama.“ Usmál se trpce a moje oči vypověděly službu.
Přestávala jsem vidět, neviděla jsem nic, bylo kolem mě černo. Nic víc, jen černo. Až pak jsem se probudila zas v tom nemocničním pokoji…
Probudila jsem se celá zpocená. Začala jsem to chápat a dávalo to smysl. Vyrazila jsem do koupelny a podívala se do zrcadla. Viděla jsem obraz, ale ne můj, nýbrž dveří. Promnula jsem oči, ale opravdu, stále jsem tam nebyla vidět. Jen tam byly za mnou dveře a sušák, nic víc. Vykulila jsem oči a přemýšlela. Tušila jsem, co tohle to všechno znamená. Nebudu moci žít jako doposud, budu si muset dávat bacha na to, kam vlezu. Ta slova toho upíra zněla tak povýšeně, jak bylo to město? Anabor? Margrador? Ne, Antagor, to je ono. Vrátila jsem se do pokoje a podívala se do mého přístroje, byl děsně pomalý, ale přeci jen jsem se dostala do místního archivu a vyhledávala důležité informace, až jsem u toho usnula.
Druhý den ráno jsem byla zapřažená jako služka do prací – ikdyž jsem měla mít dvoutýdenní klid. Všímala jsem si dosti věcí. Ty hlasy, co jsem slýchávala, byly myšlenky. Myšlenky okolních lidí, pokud jsem se na dotyčného člověka více zaměřila, začínal býti zesláblý víc a víc. Bavilo mě sledoval lidi na ulici, jak prochází kolem našeho baráku hnedle bez energie. Jednou takhle ráno jsem vešla do kuchyně a myslela, že mi pukne hlava, ten puch. Nikdy mi česnek nevadil… Achjo, počkat, nejsem člověk, musím se vytratit.
,,Odnes ten česnek prosimtě,“ ozvala se matka.
Podívala jsem se po ní a zamyslela se. To nechceš, nejsem tu, nechceš, abych šla odnést česnek. Přála jsem si být neviditelná. Žena se od česneku otočila. To je divné, ještě před chvilkou tu byla. Četla jsem její myšlenky a podiveně se ušklíbla. Cítila jsem menší vyčerpání a šla kolem táty, schválně jsem shodila ze stolu ovladač. Ohlédl se kolem sebe. Co to sakra bylo? Zaradovala jsem se, pochopila jsem další střípeček z mých vlastností. Na prahu domu jsem se objevila, jelikož na mě jedno z trojčat začalo ukazovat a smálo se. Jen jsem se na něj podívala se zlostí v očích a cítila najednou ten příval energie. Dítě začalo brečet. Vytratila jsem se z domu a šla do kavárny. Myslela jsem, že jsem již přišla na všechny mé novinky z upířího života. V kavárně jsem si sedla do temnějšího rohu a objednala si kafe. Ke stolu naproti tomu mému se usadil pár. Diskutovali mezi sebou vášnivě a ty myšlenky nebyly k zahození. Už aby byl večer a byla jen moje. Myslel si mladík a jen mu zářily oči. Ten je tak úžasnej, lepšího jsem nemohla mít. Asi tak šestnáctiletá holka se rozplývala neskutečným štěstím a já bych se málem rozesmála, kdyby mi výhled nezatarasila servírka. Začala se mi točit hlava a před očima se mi zatmělo. Dala jsem hlavu do dlaní.
,,Jste v pořádku?“ Na rameně byla něčí ruka, byla to ruka servírky.
,,Ano, nic mi není, jen menší slabost.“ Usmála jsem se a poděkovala za nápoj.
Tak to byla podpásovka. Pomyslela jsem si. Snažila jsem se nechytat vlny myšlenek, přestala jsem se soustředit na pár, protože ještě chvilku a budou je sbírat ze země. Vstala jsem a zaplatila. Pomalu jsem se vracela domů.
O měsíc později...
Dnes po dlouhé době jdu zase do školy, nechce se mi tam, ale musím. Spolužáci se začali ušklibovat hned, jak jsem přišla. Ona nezhebla? Otevřela jsem bránu toku myšlenek a vstřebávala je. Ušklíbla jsem se a v očích mi probleskla jantarová barva. Nikdo si toho nevšiml, vzala jsem věci a tušila, že mi jedna z holek bude chtít podkopnout nohy. Otoč se a podkopni je své kamarádce. Usmyslela jsem se a zadívala se na ni. Najednou jak smyslů zbavená přiskočila ke kamarádce a ta v tu ránu ležela na zemi. Začala jsem se smát, podívaly se na mě obě dvě, ale to já tam už nebyla. Šla jsem pryč. Ve škole jsem měla energie dostatečné množství. Stačilo mi se na někoho zahledět, ale nešlo to na mě jen z něho, ale i z dalších v mé blízkosti, ikdyž ne tak intenzivně. Ti, co mi chtěli ublížit, vždy změnili plán a šli to samé udělat někomu jinému. Dost mě to bavilo sledovat. Tento den byl skvělý a mně se nic nestalo ani při odchodu domů. Šla jsem znovu tím lesem, cítila jsem vůně kolem, ale upíra ne, jen člověka, který mě sledoval a odhodlal se jít za mnou. Bude má, hahaha. Jen jsem se ušklíbla a když se onen chlap schoval za strom a znovu se podíval, já nebyla na cestě. Vyšel ven a rozhlížel se. Já mezitím byla zneviditelněná a šla za něj. Dostala jsem na něj vztek a moje emoce způsobily jeho pomalé selhávání. Dotkla jsem se jej a on rázem mrtvý padl k zemi. Ušklíbla jsem se a řekla si, jak asi chutná krev. Zkusila jsem tepnu, jeho srdce tlouklo pomalu, takže moc krve nevyteklo, ale já cítila sílu, jak jde mým tělem. Byl to skvělý hřejivý pocit. Vyrovnala jsem ztrátu energie po zneviditelnění a šla domů. Musela jsem si utřít krev a jemně zavadila o zuby. Dlouhé špičáky již však zalezly a já spokojeně došla domů. Hned, jakmile jsem vstoupila do dveří, jsem dostala facku od táty. Podívala jsem se nechápavě na něj.
,,Nauč se chodit za světla domu.“ Zasyčel a odešel.
Zrudla jsem vzteky a šla do pokoje, kde mi právě jedno z trojčat, můj bratr, trhal plakáty.
,,Co tu děláš!“ Zaječela jsem, až zezdola přiletěla matka a začla ječet i ona na mě.
Malý bratříček začal postrádat síly a byl čím dál tím víc zesláblý. Zrudla jsem vzteky a on začal křičet, že ho všechno bolí. Změnila se mi maličko duhovka. Mámě přeběhl přes oči stín strachu.
,,Vypadni z mýho domu!“ Začala křičet.
Ušklíbla jsem se a začala se smát. Svalila jsem se smíchy na zem a malý bratříček brečel a do pokoje vtrhl do pokoje. Viděl, co se děje, máti držela svého syna pevně a vyběhla s ním z pokoje. Otec se po mně vrhl a začal mě mlátit. Já se jen smála, ale s ránami jsem začala být oslabována.
,,Nech mě bejt!“ Vyštěkla jsem a podívala se po něm, začala jsem po něj vytvářet jiné činnosti a v mé hlavě svitla myšlenka – dotkni se ho.
Přiblížila jsem se k němu a sáhla na jeho obličej. Díval se mi do očí a stál jako solný sloup. Ano, moje myšlenky ho nyní ukovaly a já cítila jeho bezbrannost a strach a co teprve jeho myšlenky. Bylo to krásné a já pozorovala, jak moje podlitiny mizí.
,,Jdi pryč ďáble!“ Zařval otec.
,,Vedle.“ Vyplázla jsem jazyk a vysála z něj menší obsah energie a rychle začala balit.
U domu zastavila policie. To jsem to vymňoukla. Věci jsem hodila na balkon, kudy potom půjdu, ale nejdříve se nasytím. Zneviditelnila jsem se, jakmile policisté vtrhli dovnitř a našli otce v bezvědomí.
,,Vyhlašte pátrání po Louise Fey.“ Začal hlásit jeden z mužů do vysílačky.
Začala jsem ovlivňovat jejich psychické uvažování a rychle měnila jejich plány. Nepřítel ztrácel energii, já tím doplnila tu moji. Všichni se otočili, lehli na zem a leželi. Já se ušklíbla, udělali to, co jsem pro ně vymyslela. Ani se nehli a já šla na balkon, kde jsem se znovu objevila, jelikož neviditelnost po chvilce mizela. Kde ta zatracená malá mrcha je, až se mi dostane pod ruce, tak jí ukážu, že si nemá začínat s vyšší mocí.
Nečekala jsem, že by v tomhle stavu mohli na něco ještě myslet. Prozkoumala jsem, kdo to byl a zahleděla se na něj. Začal ztrácet víc energie, než jeho spolupracovníci. Už jsem měla dost, tohle jídlo mi vydrží určitě na pár dní. Vyšla jsem do tmy, a když jsem se zadívala na ruku, viděla jsem zlatavý odlesk. Ušklíbla jsem se a společně s mými nutnými věcmi přelezla balkon a slezla dolů. Rozhlédla jsem se, bylo tu několik poldů. Jen jsem se zamyslela a rázem všichni vešli do baráku a já tak mohla utéct. Bylo skvělé ovládat jejich myšlení. Nevěděla jsem, kam půjdu, ale napadla mě opravdu skvělá myšlenka, jen jsem se musela ujistit, že mám dost peněz. Podívala jsem se do peněženky. Vím, nemělo by se krást, ale rodiče mi šetřili na vysokou, holt ty peníze použiji jinak. Vyšla jsem na vlakové nádraží a našla spoj, kde se nacházel ranč, kde bydlela má nejlepší kamarádka, ona mi pomůže, máme toho hodně společného a teď to není jen láska ke zvířatům, ale už mnohem víc. Jel mi noční rychlík, proto po zakoupení jízdenky jsem stihla napsat zprávu Stefanie. Odpověď přišla rychle: ,,Vítám tě mezi námi…“ Jen jsem si povzdechla, nasedla do vlaku a usla, protože mě čekalo pět hodin cesty.
Měsíc v nemocnici v kómatu.
Dívka ležela na cestě a našla ji parta mladíků. Byla celá od krve, ale přeci jen nahmatali puls. Ihned ji vzali na provizorně udělaná nosítka z jejích rukou a odnesli ji do parku na lavičku, odkud zavolali pomoc. Dívka měla pěnu u pusy a podivně zabarvenou duhovku očí. Sanita dorazila během chvíle a oni ji ještě před příjezdem dávali umělé dýchání. Jeden z chlapců si stěžoval na bolest hlavy, ale přiřkl to tomu, že si před chvílí dal dva panáky alkoholu. Dívku odvezli do nemocnice, dle dokladů zjistili, kdo to je. Okamžitě ji vzali na všemožná vyšetření, kdy uprostřed noci dívka začala křičet a předříkávala nesmyslná slova, zadrhávala a nikdo jí nerozuměl. Zatím tomu lékaři přezdívali zmatení a nechali ji umístit do prázdného pokoje. Napojili ji na všemožné hadičky, měla nalomená žebra a otřes mozku. Když se nad ní skláněl doktor, vyprskla a švihla ho rukou přes tvář. Všichni byli překvapení, ale jeden z doktorů neváhal, dívku k posteli doslova připoutal a píchl jí injekci na uklidnění. Nevšimli si dvou malých dírek na krku, které ale pomalu mizely. Mizelo vlastně pomalu všechno, malé tržní rány, které dívka utrpěla, ale jen po částech. Bylo to hlavně díky tomu, že se dívka chytla jednoho z doktorů, myslel si, že to je jen šok, ruku nesetřásl, ale cítil, jak je studená a pociťoval únavu, proto ji po chvilce setřásl. Doktoři jí museli dát kyslík, protože odkašlávala a byla v hrozném stavu. Když si byli jisti, že je stabilizovaná, odešli… Dívka přes noc zažívala utrpení. Měla křeče, ale neprobrala se, v jejím těle probíhala přeměna…
,,Dorazili jste do konečné stanice, prosíme, vystupte si,“ zaslechla jsem hlas a probudila se, promnula si oči a podívala se z okna.
Stál tam povoz a v něm bledá dívka. Pousmála jsem se a vzala svůj kabát a věci a šla ven z vlaku. Hnědovláska na mě zamávala a já se usmála a šla k ní.
,,Ahoj Stefanie,“ pousmála jsem se a ucítila pach upíra – opravdu tohle budu pociťovat už často?
,,Ahoj Louiso, naskoč,“ usmála se na mě Stef a já hodila věci dozadu a pohladila vraníka. Naskočila jsem vedle dívky a usadila se.
,,Hijé!“ Mlaskla dívka a houkla.
Černý hřebec zafrkal a krokem se vydal na cestu, kde se rozklusal. S dívkou jsme si povídaly o tom, co obnáší život upíra. Věděla o tom dost, protože již před lety mi prozradila tajemství. Je potomkem upírů, takže vlastně všichni, co žijí na ranči, jsou upíři. Proto přes léto nebyli venku, chodili jen za tmy. Dnes byl pošmourný den.
,,Ale ty nejsi jako já, že?“ podívala se po mně zvědavě Stefanie.
,,Ne, nevím kdo jsem, ale po krvi neprahnu…“ pousmála jsem se a nadechla se zhluboka.
Ve vlaku jsem při spánku zachytila několik myšlenek, to od lidí, co se v mém kupé vystřídali – vylezli z něj vždy s lehkou bolestí hlavy.
,,Myslím si jediné, jsi psychickým upírem, stačí ti energie z lidí, ale potřebuješ i krev, abys byla schopná přeprat skutečného upíra. Takže třeba i mě.“ Pousmála se kamarádka a nechala koně najet na cestu k jejich ranči.
,,To bys mi neudělala ne?“ podívala jsem se na ni trochu vystrašeně.
,,Neboj, já ne, ale lidi z našeho rodu, nechtěli by, aby u nás byl upír tvého typu. Budeš u nás moci být jen pár dní, kdy jsi naposledy požila krev?“ podívala se na mě a já se zamyslela.
,,Včera večer, než jsem došla domů.“ Zahleděla jsem se před sebe.
,,Hmm, to tě ochrání jen nachvilku. Zjistila si své schopnosti?“ Stefanie, hvízdla a kůň přešel do kroku. Je slabá a křehká, není dobré ji nechávat u nás doma na moc dlouho..
,,Já vím, že u vás nebudu moci být dlouho. Jinak ano, jsem zesláblá, ale doufám, že ne na dlouho.“ Mrkla jsem na Stefanie.
,,Cože?“ vykulila na mě oči, ale rázem se ušklíbla.
,,Tak ty čteš myšlenky jo, ty mrško.“ Zasmála se dívka. Jen jsem přikývla a pousmála se. Povídaly jsme si dlouho společně a já se mohla dozvídat spoustu nových informací, co Stef získala od svých rodičů, dědů a dalších lidí z její rodiny a z různých pokolení.
Přeměna probíhala dokonale a během noci dívka zvládla párkrát se zneviditelnit, jak si její tělo navykalo na nové věci. Jenže ono zneviditelnění ji taky vyčerpávalo, proto jí museli zavést do těla umělou výživu, netušili, co se s ní děje, nikdo to netušil. Až se naštěstí po měsíci probudila dokonale přeměněná, ale nikomu neřekla, co se s ní dělo…
Dorazili jsme na ranč a Stefanie mě zavedla ke koním, kde dle ní budu v bezpečí. Mezitím odešla za jejími rodiči. Sedla jsem si k jednomu z vraných koní a hladila jej.
,,Louiso! Drahoušku!“ Zaslechla jsem dost známý hlas, patřil Stefanině matce.
,,Zdravím Vás, Margaretto,“ usmála jsem se a objala ji.
,,Byla bych radši, kdybys byla jednou z nás, ale nevadí. Určitě víš, jak se věci mají, ale v našem domě jsi vítána, jen bohužel za měsíc máme sraz upířího klanu a byla bys u nás v nebezpečí.“ Podívala se na mě soucitně žena a já přikývla.
,,Budu ráda, když mi dáte pár denní noclech. Ráda bych se dostala do jednoho města, protože mě tam poslal ten, co mi to udělal.“ Usmála jsem se a pohladila vraníka.
,,A jinak zaslechla jsem, že žádná z myšlenek se před tebou neutají,“ zasmála se Marge.
,,To neutají, ale prosím, nemluvte o tom,“ usmála jsem se.
,,Ví o tom jen já a Stefanie.“ Kývla žena a já se děkovně usmála.
Šly jsme spolu do domu, kde jsem poznávala upíří pachy a moc se mi tam nelíbilo. Zrcadla byste zde hledali marně – k čemu to?
U Steffinčiny rodiny jsem pobyla dlouho, užila jsem si znovu koní a také se trochu učila zacházet se vším, co jako upír umím. V den osmnáctin jsem dostala od Margaretty dar, dala mi knihu, kde byla popsána jedna opravdu dobrá schopnost – Přesun předmětů. Bohužel jsem v den osmnáctin musela odejít, ale i tak to byly nejskvělejší narozeniny za poslední roky.
,,Děkuju vám za všechno,“ usmívala jsem se při loučení.
,,Klidně napiš a stav se za námi, nebo dojedem my.“ Usmála se Stefanie a já kývla.
,,Neměla bych to k vám mít daleko,“ pousmála jsem se a vydala se na cestu.
Nešla jsem však rovnou do města, nýbrž jsem se usadila dočasně v jedné vesnici a nabírala síly a párkrát si dopřála lidskou krev, ale musela jsem být opatrná, a proto jsem jednoho dne odtamtud zdrhla, když už mě málem chytili. Musím si dávat větší pozor. Vzdychla jsem si a učila se z knihy to, jak přesunovat předměty.
Já sama se přesunula do opuštěné Chajdy v lese a každý večer chodila k jednomu kameni a byla na něj zaměřená a zkoušela ho přemístit na jiné místo. Vždy se zachvěl, ale neposunul se. Až po půl roce cvičení jsem jej dokázala dostat na místo, ale při zkoušce navrácení se vrátil do korun stromů a odtamtud po přerušení mého upoutání na předmět, spadl jak zralá hruška.
,,To bude s touhle hračičkou ještě sranda,“ zasmála jsem se nahlas a se svými pár švestkami se vydala do města, trochu vzdálenějšího od Antagoru, kde jsem ukradla pár lidem energii a jednoho svalovce doslova vysála i s krví.
Posilněna jsem dorazila do města a tušila, že mi nastává nový život strastí a radostí. Našla jsem si domek a hned se v něm spokojeně zabydlela a doufala, že mě hned někdo první den nezabije.
