Kyova minulost se dopisuje.
1. Velice špatný den
Byl jsem sám, už zase. Seděl jsem stočený v rohu a třásl se zimou, oči jsem tlačil pevně k sobě a opíral se o chladnou zeď.
"..ch-hci pryč," hlesl jsem s roztřeseným hlasem a do očí se mi nahrnuly slzy.
"..nechci tu být," zašeptal jsem, ale odezvou mi nebylo vůbec nic. Začínala mi být zima, nohy jsem měl bosé, špinavé, na sobě potrhané triko dlouhé až nad kolena a kalhoty žádné.
"..n-nechci tu být," zavzlykal jsem podruhé a ještě více se přimáčkl na stěnu zdejší místnosti. Na zemi se válela popadaná omítka, kousek ode mě bylo mnoho popraskaných kachliček.
"..mohu už jít pryč?" šeptl jsem a ještě celý roztřesený se pomalu postavil a rozešel se opatrně a potichu ke dveřím. Už dlouho jsem nic nejedl, bylo mi hrozně, cítil jsem chlad od podlahy, prsty jsem měl celé černé od prachu. Byl jsem malý, dosahoval jsem možná tak do výšky kliky. Třásl jsem se strachem, ale i zimou. Natáhl jsem slabou ruku a pokusil se dveře otevřít, ale nešlo to, byly zamknuté.
"..j-já chci jít pryč," slyšíte mě? Otevřete, prosím," zamumlal jsem pro sebe a položil ruce na chladné dveře. Nebylo nic slyšet, ani slova, ani kroku.
"..prosím," hlesl jsem a nakonec se rozběhl zpátky do kouta, kde jsem si rukou ovinul nohy a opět se rozbrečel. Nikdy mě tady nezavřeli na tak dlouho, vždy mě někdo našel a pomohl mi ven, ale teď už to byly dva dny a pomalu třetí.
A vlastně co se vůbec stalo? Povím vám to...
Bylo to ráno jako každé další, zrovna se nás chystali probudit ke snídani, no já se budil o něco dříve, abych byl mezi prvními. Věděl jsem totiž, že pokud nebudu dostatečně rychlý, tak se nenajím. A proč vlastně? Nebyl jsem v sirotčinci zrovna moc oblíbený. Sedl jsem si do rohu na lavičku, chtěl jsem si sníst jídlo, které se skládalo z kousku chleba s máslem a se salámem, popřípadě býval výjimečně i sýr. No nestihl jsem to, protože se u mého stolu objevili oni. Nechtěl jsem problémy, jenom svůj chleba na který jsem měl nárok, ale podle nich očividně ne. Ani ten chleba jsem nestihl dát do úst, protože mi ho sebral a hodil na zaprášenou zem.
"..proč to děláš," hlesl jsem potichu a sklopil pohled na dřevěný stůl, který byl prožraný a sotva stál, vyklak se pokaždé co někdo procházel okolo.
"..protože mezi nás nepatříš, měl by jsi umřít!" Prudce se napřáhl a vrazil mi facku, aby toho nebylo málo strčil do mě.
"..jo, jsi divný,"ozvalo se a zpoza něj vystoupil nějaký další kluk.
"..nech nás raději na pokoji a umři, necheme tě tu!" ozvala se nějaká holka, která ho držela za ruku. Všichni si mě měřili nehezkými pohledy.
".. ale-ale.. já nic nedělám," zašeptal jsem spíše pro sebe, věděl jsem že mě nebudou poslouchat, nikdy mě neposlouchali, nezajímalo je co říkám, co cítím, co chci a nechci, co je správné a špatné. Pomalu, ale velice opatrně jsem si položil ruku na tvář, která se od mladíkovi ruky červenala. *..prosím, nechte mě..* pomyslel jsem si a rozklepal se. *..nic nedělám, tak prosím běžte, běžte pryč..* zaobíral jsem se těmi myšlenkami, jenže nepomáhalo to. Jenom jsem tam seděl a třásl se, do očí se mi nahrnulo několik slz.
"..podívejte, už zase brečí!" smáli se mi, ale já to neřešil, pomalu jsem se postavil a chtěl opustit místnost, ale nestihl jsem to, když mě jeho ruka chytila za tričko.
"..nechej mě," hlesl jsem, ale on neposlouchal, nikdo. Prudce zatahal směrem k sobě, až jsem na něj málem přepadl, ale ustál jsem to, musel jsem. Zrovna dvakrát by mi nepoděkoval kdybych se na něj nalepil.
"..klekni si," přikázal mi, ale já ho neposlechl, jeho oči vyzařovaly agresi, zatímco z těch mých padlo pár slz na prašnou podlahu pod našima nohama.
"..ne!" hlesl jsem a snažil se vyprostit z jeho sevření, nechtěl jsem ho poslouchat, on... neměl právo se ke mě takhle chovat!
"..udělej to!" zavrčel vztekle a škubl se mnou, no já snad čekal že mě uhodí, ale zatím to neudělal.
"..n-ne!" zlomil se mi hlas, ale stejně jsem se mu nepodvolil. Prudce jsem do něj strčil abych ho od sebe dostal, ale neměl jsem sílu na to abych ho od sebe odstrčil, byl jsem slabý, o několik hlav menší než on. Silně mě chytil za ramena, až mi do nich zaryl nehty a donutil mě kleknout. Tiše jsem sykl, když jsem narazil zprudka koleny na dřevěnou podlahu, bolelo to.
"..p-proč," nemohl jsem skoro mluvit, jak jsem se bál.
"..protože jsi ubohý, měl by jsi kolem nás lozit po čtyřech jako zvíře!" zasmál se a ostatní ho jen následovali. Hned na to mě prudce odstrčil, až jsem spadl na záda a povalil se na zem...
