Narození = Prokletí?
„Ne…To se nemělo stát!“ vykřikla Sarah a zhroutila se na postel, vůbec nehleděla na to že je v 35 týdnu těhotenství.
Každý den si opakovala tuhletu větu, jako by jí to mělo nějak pomoct. Snad jako modlitba k tomu nenarozenému dítěti které co nevidět spatří světlo tohoto světa.
Nechtěla to, nechtěla ten odporný plod, to odporné prokletí celé její rodiny. Ale už se nedalo nic dělat…Vůbec nic.
Vstala z postele a podívala se do zrcadla. Těhotenské bříško z její postavy udělalo jakousi příšeru, a její záda na tom nebyla o nic lépe. Ranní nevolnosti už byly, a to že vyžírala celou ledničku, o tom radši nemluvě. A že cítila jak jí ta malá věc která jí leze na nervy kope, to už na ní bylo příliš.
…
„Nechci jí… Dejte to ode mě pryč!“ odstrkovala rukama zavinovačku kterou jí podávala zdravotní sestra. V zavinovačce byla čerstvě narozená holčička s váhou mezi 2,5 a 3,5 kg .
Nakonec se ale Sarah osmělila, a přece jen se na dítě podívala. Vyrazilo jí to dech…Měla tak nádherné hnědé oči, a ta zelená tečka která se vyjímala v jejím levém oku.
Dala jí jméno Katherine, a už jí nikdy nepustila z ruky. Chodila k inkubátoru den co den se dívat na to jak se její dcerce daří.
To mě ještě mělá ráda…
Dětství
Do svých šesti let chodila Katherine do školky, mezi dětmi byla taková plachá a slabší. Děti jí prostě něměli rádi, a říkali jí zrůdo. Proč?
Já vám řeknu proč!
Pamatuji si to sice jen matně, ale vím že jsem nechtíc zapálila jedné vychovatelce ruku (jejda!), matka měla z toho velké problémy, protože lidi v Ottawě byli prostě lidi. Ředitelka trvala na tom že ještě dochodím tenhle rok a pak šmitec.
No…stejně si myslím že jsem v té době už mohla nastoupit do školy, a né trčet ve školce.
A ještě jedna kuriozita z mého dětství.
Už od mých pěti let (?) moje matka vystřídala hodně chlapů, a mě zanedbávala až mě jednou v záchvatu vzteku zmlátila. Jo tohle si pamatuji velice dobře. To nejde zapomenout…Pak si našla Joea a všechno bylo na krátkou dobu v pořádku. Teda né na dlouho.
Požár
Pamatuji si to jako dnes bylo mi 11 let a matka přišla domů opilá. Zase. Strašně mě to štvalo, jako dítě jsem potřebovala alespoň její pozornost, protože Joe byl celý den ve své kanceláři. Rozhodla jsem se že se jí pokusím vzbudit. To jsem ale neměla dělat.
Vzbudila jsem jí, to jo, ale začala na mě křičet, a házet po mě flašky od alkoholu který pila. Všechno se to ve mně spojilo. Smutek, strach, vztek a já vybouchla, a to doslovně, zrovna také přijel Mike domů…
Všechno chytlo…Záclony, potahy ze kterých se valil dusivý dým a nábytek. Já uprostřed toho všeho stála a plameny se mi vyhýbaly.
Tenkrát jsem to přežila jen já a mamka s popáleninou na zádech, Mike už se ven nedostal…Spadl na něj hořící trám. Uhořel v domě.
Od té doby jsem doma zažívala peklo. Do školy (kterou jsem úspěšně dokončila) jsem se připravovala sama, a přes celý den jsem se nesměla být mámě na očích. Bylo to pro mě jako pro dítě dost smutné, a to jsem ještě zažívala šikanu ve škole…
Když mi bylo 17 let objevily se první zmínky o tom kdo je můj pravý otec. Tenkrát v našem novém domě jižně od Ottawy kam jsme se přestěhovaly, matka mluvila s nějakou ženou v kuchyni. Ta žena působila chladným elegantním dojmem. Přesto v ní bylo ale něco hrůzostrašného. Vyhrožovala jí a předala jí nějaké papíry to vše doplnila slovy „Bude se to zhoršovat“ a měla pravdu moje sílá se stupňovala.
Uvědomovala jsem si že jí nemám pod kontrolou a že se to musím naučit, a tak jsem trénovala v místním lese. Šlo mi to, dostala jsem nějakou tu část své síly pod kontrolu. Ovládala jsem se. To byl pro mě ten největší úspěch v mém životě, po tom co jsem si musela prožít strašných věcí.
Po roce a půl jsem zjistila že mě to v Ottawě už nebaví, Sarah mi tenkrát navrhla že bych se už mohla osamostatnit. Já to přijala. Chodila jsem na brigády a platila si pronájem bytečku ze třema místnůstkama. Aspoň něco.
V té době jsem hodně začala chodit do různých barů a pít. V baru jsem se tenkrát potkala s klukem jménem Jake Lewis byl opravdu zvláštní a takový tajemný. Bavil se tím že chodil do baru jak on to říkal „Čerpat energii z tohodle úžasného místa“. Jo byl to podivín a to velkej, ale byla s ním zábava. Jednou večer přišla i řeč na to jestli mě to tady v Ottawě baví. Odpověděla jsem že ne, a to byla pravda. Začal mi říkat o místech o kterých jsem neměla ani potuchy. Řekl mi také o jednom městě jménem Antagora, řekl mi o tom městě že se tam budu mít dobře, nejdříve jsem mu nevěřila.
Jak sakra vycítil to že umím ovládat oheň?
Nakonec jsem mu uvěřila, a on mi ještě řekl že patřím k rase takzvaných Lidí nadpřirozena.
Bylo mi čerstvě 19 let, a tak já neváhala a hned matku poprosila o to jestli bych se nemohla odstěhovat někam dál. Samozřejmě jsem jí neřekla podrobnosti, byla jsem opatrná. Souhlasila s tím, a ani jsem nebyla překvapená z její radosti, na můj účet vložila k nějakému tomu začátku nemálo peněz které zdědila po zesnulém Clarkovi, a já už hned druhý den stála v Antagoře před svým novým domem.
Začala jsem řešit vše o hledně práce, školy, a vybalila si věci.
Když jsem do města přijela panoval tu podivný klid, a nikde nebylo, ani živé duše. Vyrazila jsem hned po té co jsem vše vyřešila ven prohlédnout si nové město. V Antagoře mi vlastně ten den bylo čerstvých dvacet let. Při procházce jsem se seznámila za krátkou dobu s Emily Morganovou, na mnoho věcech jsme se spolu schodly, a tak myslím že Emily bude skvělá kamarádka.
Protože právě začínám žít nový život!
Teď tu sedím na dřevěné lavičce a chystám se udělat svůj první zápis do svého deníku…
